Jeden pramen

Nepřipadá mi to až tak dávno, kdy jsem se rozčilovala u mámy v koupelně. No dobře, nějakou dobu to je, bylo mi asi 7 let.

Máma vylezla ze sprchy udělala si turban a z toho krásného a urovnaného balíku vlasů, jí jeden pramen u krku vyčuhoval. Jak byl mokrej, všelijak se kroutil a plazil po máminých zádech jako had. Nevím jestli jsem tehdy byla posedlá nějakým přehnaným perfekcionismem, nicméně tohle mě vytáčelo doběla. Jak si mohla nechat ten jeden pramen uniknout?

Abych trochu osvětlila svou obsesi, máma tohle dělala furt, trochu jsem jí podezřívala, že mi to snad dělá schválně, když vidí, jak mě to rozčiluje. Vyčesala si na hlavě parádní účes, drdol jak na ples a ejhle.. jeden pramen, na tom samým místě, byl zase venku! Ráno vstala dala si vlasy do nedbalého culíku a ten hajzl už tam byl znova. Když jsem se jí ptala, proč si ho nedává k ostatním vlasům, jestli je snad tenhle spodní pramínek vlasů něčím zajímavý, tvrdila, vždy neomylně, že ani neví, že ji vypadl.

Pro mě jako dítě to byla záhada, jak je možný, že žena, která se svými vlasy žije celý život, není schopna spoutat a ochočit tenhle pramen vlasů, jak je sakra tohle možný?! Co mě na tom vytáčelo snad nejvíc, že to byl pořád stejný počet vlasů, pořád na stejném místě.

Jako puberťáka už mě to nechávalo rádoby klidnou.. říkala jsem si, že si matka hraje na nedbalou eleganci a nechávala jsem to být, přesto to ve mě trochu hlodalo. Ale né moc, že jo páč jsem měla už věci na háku.

No a pak jednou jsem si ve svém již dospělém životě uvědomila, že se mi kolem krku motá jeden opomenutý pramen s pravidelností výskytu tak častou, že už ho tam prostě nechávám být..

Pochopila jsem to, mami.